Stejně jako truchlící severokorejský lid pátrá po svém zmizelém milovaném vůdci, jehož už nevidno ani na těch nejvelkolepějších oslavách komunistické výbornosti, sháněli se Češi 17. listopadu na Národní třídě i jinde po Václavu Klausovi. Sháněli se marně. Pan profesor se poprvé za svého působení ve vysoké politice neobjevil ani na jedné akci připomínající pád komunismu v roce 1989 a zásah nacistů proti studentům o půlstoletí dříve. Zánovní hradní mluvka Radim Ochvat to odůvodnil tím, že se pan profesor po vyčerpávajícím, státnickými povinnostmi nabitém programu posledních týdnů cítí poněkud unaven a potřeboval si aspoň den odpočinout před návalem dalších úkolů, které na něho teprve čekají. Přitom však rázně odmítl obavu, že nám snad sportovně zdatný tatíček ochořel.
Samozřejmě se hned našli zlí jazykové, politolog Bohumil Doležal například, kteří za Klausovou absencí hledali jiné příčiny než lidsky pochopitelnou přepracovanost stárnoucího velikána. V tisku se dokonce objevila spekulace, že se stařičký mocnář na únavu pouze vymluvil, jelikož se u pomníčků věnovaných obětem boje za svobodu a demokracii nechtěl potkat s »určitými lidmi«. Takovou pomluvu je ovšem třeba co nejostřeji odmítnout. Když uvážíme, kolik nadlidského úsilí stála pana prezidenta jen jeho disidentská cesta do Irska a následná marná snaha ustát ostudu, kterou si v té ostrovní zemi uřízl, nemůže být nejmenších pochyb o tom, že panu profesorovi byl jednodenní státnický oddech jako soli zapotřebí, obzvlášť před nadcházející bitvou za definitivní odmítnutí Lisabonské smlouvy. Ostatně mně osobně Klausovo ignorování Dne boje za svobodu a demokracii ani v nejmenším nevadilo, naopak jsem toho názoru, že na vzpomínkových akcích na počest ztrouchnivělého sametového ideálu nemají falešní hráči jeho ražení co pohledávat, i kdyby byli naprosto fit.
Mnohem znepokojivější než páně Klausova mocnářská pauza je skutečnost, že oč méně pozornosti věnovali letošnímu 17. listopadu mnozí političtí profesionálové, kteří mají kladení věnců v popisu práce, o to víc se radikalizovala česká společenská spodina, neonacisty z Národní a Dělnické strany počínaje a protiradarovými křiklouny ve službách ruské rozvědky zdaleka nekonče. Zatímco občané, kteří zůstali věrní původní myšlence studentské vzpoury, se zásluhou rovnějších lhářů a podvodníků octli devatenáct let poté v sotva postřehnutelné menšině, iniciativu sametovývh vítězů naplno převzaly všelijaké fašistické a rasistické bojůvky, které na sebe navíc nabalují tu část slušné občanské společnosti, která propadla pocitu zoufalství a bezmoci, o nějž se jí postaraly naprosto neschopné, k ochraně klidu a pořádku určené státní orgány. Živelné proticikánské pogromy, rvačky extremistických zakuklenců s nepatřičně ohleduplnými policajty, pitomé hádky vyjevené vrchnosti, jíž nestačilo ani 19 let k pochopení rozdílu mezi demokracií a anarchií, takový byl 17. listopad 2008.
Prognózám, že v Česku bude čím dál hůř, můžeme dát směle zapravdu. Nic jiného nečekejme v posttotalitní zemi, která se štítí západních zkušeností s potíráním extremismu a odstraňováním občanské nerovnosti, a místo toho vymýšlí vlastní recepty, jak fanatikům zavřít hubu jejich postupným vtahováním do špinavé mocenské hry zkorumpovaných kariéristů.
Petr Zavoral
